Tinderande č.3 - Kamarád kamaráda.

Téhle schůzky jsem se upřímně vůbec nebála. Tenhle kluk, jak jsem totiž později zjistila, je kamarád mého nejlepšího kamaráda. Tím pádem mi už před schůzkou vyprávěl, jak je fajn a jak se mi bude líbit. Hlavně na mě ten kluk působil fakt dobře. Pořád si z něčeho dělal srandu a hlavně i ze sebe, rozuměli jsme si.

Podzim už klepe na dveře, jste připraveni?

Ačkoli si to nechceme připustit, podzim už nám klepe na dveře. Upřímně, podzim je moje nejoblíbenější roční období. Mám ráda to krásné zbarvené listí. V oblékání miluji vrstvení, mám ráda ten pocit, kdy stačí shodit jedna vrstva oblečení a je mi zas hezky.

RECENZE: Moje zkušenost s Annabelle Minerals.

Na mém instagramu jste si mohli všimnout, že jsem před nedávnem sdílela akci od Annabelle minerals. Jednalo se o vzorečky jejich minerálním make-upů zdarma. Stačilo vyplnit kód a domů Vám přišla sada nejprodávanějších odstínů. Já jsem měla jeden den v týdnu volno, tak jsem se rozhodla, že ten make-up vyzkouším.

Tinderande č.2 - Milovník psů

Tak máme tu druhý díl, už se pomalu blížíme do finále. Ovšem, mě to nějak začalo bavit.
Jednak je to sranda a druhak poznávám nové lidi. Někteří z nich jsou docela fajn a klidně bych s nimi někam zašla ještě někdy.
To se například týká tohohle klučiny. Jmenoval se Dominik. Upřímně jsem mu dala "lajk" jen kvůli tomu, že měl stejnou rasu psa jako mám já. Takže jsem si říkala, že když to bude tragédie jako bylo to předtím, tak aspoň nějaké společné téma budeme mít.

Jak jsem tě poznala aneb nejlepší roky na střední

Když jsem opouštěla základní školu, nedokázala jsem zastavit slzy. Nedokázala jsem si představit školní život bez svých kamarádek. Tím, že jsem šla na školu do Prahy, která je vzdálená od mého rodného města 100 km, bylo to pro mě ještě horší. Hrozně jsem se bála, že na střední nezapadnu a že už vůbec nenajdu žádnou kamarádku, se kterou si budeme souzeni.

Jak už je to u nás na škole zvykem, hned první školní den odjíždíme na adaptační pobyt. Tenhle nápad se mi absolutně vůbec nelíbí, protože všichni se na svůj první školní den módí jak na maturitní ples, ale my jsme navlékli rifle a jeli do "divočiny" zvané Žihle, kde ani není signál na telefon.

Já jsem to upřímně nesla opravdu špatně. Ty tři dny tady absolutně neutíkaly, měla jsem pocit, že tohle je snad nejdelší chvíle mého života. Měla jsem i pocit, že se tam se mnou nikdo nechce bavit. Holčina, se kterou jsem seděla v autobuse nakonec skončila na jiném pokoji než já. Já jsem skončila na pokoji s holkami, které na mě byly až moc energické. Pořád se smály, dělaly si legraci a já se tak nějak chtěla jenom utápět ve smutku a hlavně už jet domů.

Na tom pokoji byla taky jedna holka, která vypadala docela tiše. Jenže se se mnou moc nebavila. Teď už vím proč, prý jsem byla divná, jak jsem furt fňukala.

Adaptační kurz byl plný přednášek na nejrůznější témata. Vždycky jsme si museli vedle někoho sednout. Jednou na mě jaksi zbyla ta tichá holka z pokoje. Dáme ji jméno, já ji říkám Mery. Ani jsem se ji neptala, jestli si mohu sednout vedle ni. Prostě jsem si sedla. Nakonec jsme si nějak začaly povídat, byla to zrovna nějaká přednáška o matematice a nějakém testu, už si to moc nepamatuji. Matně si vybavuji, jak jsem k ní pořád nakukovala. Asi jsem chtěla hned takhle zkraje opisovat.

Celý tři dny se nesly v podobném duchu, nějak extra jsme se s Mery nebavily. Ale domluvily jsme se, že na zpáteční cestě budeme spolu sedět v autobuse. Když přišel ten den, nebo-li konečně cesta domů, začaly jsme se spolu hodně bavit. Najednou to byla kamarádka, kterou mi přišlo, že znám fakt dlouho. Teď bych už mohla říct, že mi byla asi souzená. Celou cestu jsme si povídaly, potom jsme si pustily písničky. Byla to paráda.

Dohodly jsme se rovnou, že spolu budeme sedět i ve třídě. Což mi upřímně hodně pomohlo, bála jsem se totiž s kým vůbec budu sedět apod. Takže první den školy se nesl v lepším duchu, už jsem si byla jistější, že aspoň někdo tam se mnou bude. Jak tak dny plynuly, postupně jsme k sobě spolu s Mery (jako kdyby) přirostly. Chodily jsme spolu opravdu všude, jak to tak u holek bývá, tak i na záchod.

A teď, po třech letech tomu není jinak. Stále jsme všude spolu. Jít na párty bez ní si ani neumím představit, teda pokud to zrovna není nějaký rande. Ví toho o mně úplně nejvíc ze všech, byla bych schopna si s ní volat hodiny. Ale co je pro mě úplně nejdůležitější je to, že je tu vždycky pro mě. Když potřebuji tak vím, že je to zrovna ONA ta kamarádka, která by sedla na autobus a přijela. Kdykoli potřebuje jedna druhou, sebereme se a jdeme na kafíčko. I když mám třeba už něco domluveného, tak pokud to jde, zruším to. Protože vím, že takovéhle kamarádky jen tak nerostou na stromech a je potřeba si jich vážit. Já jsem opravdu hodně ráda, že ji mám. Bála jsem se, že nikdy nenajdu takové kamarádky, jako jsem měla na základní škole. Ale já našla ještě lepší.

Jsem si tak trochu jistá, že ona je ta kamarádka, se kterou budeme za pár let vozit kočárky a budeme se navštěvovat. Teda, aspoň v to doufám.
Vím, že člověk míní a život mění, ale podle mě je jenom na nás, jak se k tomu postavíme. Myslím si, že když se bude chovat s láskou a úctou, nebude na druhého kašlat, tak ten druhý nemá důvod vás opouštět. Pokud ovšem budete upřednostňovat partnera před kamarádkou a podobné věci, podle mě to moc dlouhé trvání mít nebude. Já například nikdy nedala Mery košem, i když jsem zrovna měla domluvený víkend s přítelem. Protože ona tady pro mě byla, i když přítel tady ještě nebyl. Na našem začátku mě podporovala a nepřijde mi vůči ní fér, postavit se k ní zády když ona potřebuje mě.

Pochval(te) mě občas, prosím.

Určitě všichni znáte ten pocit, když se s něčím celý den patláte a pak přijde někdo a řekne "nic lepšího tě nenapadlo?" nebo "mamka dělá lepší svíčkovou no." Tyhle momenty naprosto nenávidím. Já samozřejmě vím, že ta svíčková nechutná nejlíp a jak by taky mohla, když je moje první. Ale myslím si, že za nějakou tu malinkou pochvalu by stála. Jíst se to dalo.

Tinderande č.1 - nejhorší a nejlepší rande v životě.

Není to tak dávno, co jsem se s mojí nejlepší kamarádkou rozhodly uzavřít nějakou nesmyslnou sázku. Při tom vymýšlení, co by to asi mohlo být jsme si zároveň stáhly Tinder..no a pak ten debilní nápad přišel!

Vypadalo to asi nějak takhle..
Já: "Ty jo, nedokážu si představit, že jdu ven s nějakým cizím klukem."
M: "Tak to můžeme vyzkoušet."
Já: "A co jako?"
M: "Naše sázka bude vypadat tak, že vyhraje ta, která půjde do konce měsíce ven alespoň se třemi kluky. A vyhraje ta, která půjde ven s největším počtem kluků."

No a tak vznikla ta nejdivnější sázka, kterou jsem kdy uzavřela.

Recenze: E-book od @jmenujisepeta

Vítám Vás u své nové rubriky zde na blogu.

Recenze mě hodně baví číst i vymýšlet, proto i já jsem se rozhodla jednu napsat. Nebo se o to alespoň pokusit. Nemám za to žádné provize, dělám to, protože mě to baví a těší mě to. Také jsem se rozhodla udělat to proto, že mi na instagram přišlo hodně dotazů, jak jsem s E-bookem spokojená.
Tak jsem se rozhodla vám napsat, jak jsem spokojená a hlavně i rozbor toho, jak ten E-book vypadá.

Proč se spousta mladistvých cítí osamocená?

Dneska nám ve škole pan učitel položil takovou zvláštní otázku. Vy už ji z nadpisu znáte, ale mě tento dotaz upřímně hodně překvapil.

Nikdy jsem se na to asi nepodívala tím pohledem, který mě napadl právě při této hodině.

První den pražačkou.

Rodiče mě nakládají do auta. Kufr se nám plní růžovými taškami, růžovým kufrem a nespočetným množstvím plyšáků.
Já sedím vzadu. V ruce žmoulám dopis, který mi minimálně na další čtyři roky změnil život.

Mrzí mě, že jsi to vzdal.

Vyhrabáno ze šuplíku. 
Myslím si, že teď je ten správný čas, aby tento článek uviděl světlo světa. 
Tenhle článek věnuji celý jenom Tobě.
Komu "tobě"?
Jsem si jistá, že Tobě to bude naprosto jasné, pokud si to někdy přečteš.