První den pražačkou.

Rodiče mě nakládají do auta. Kufr se nám plní růžovými taškami, růžovým kufrem a nespočetným množstvím plyšáků.
Já sedím vzadu. V ruce žmoulám dopis, který mi minimálně na další čtyři roky změnil život.

Přijíždíme do Prahy a já začínám brečet. Venku je krásné počasí, i přesto na mě působí depresivně. Odneseme moje věci na pokoj, já se trochu zabydlím, mamka mi povlékne oblečení a vyrážíme ještě na chvilku do parku. Příroda přece uklidňuje.

Celé tohle se mnou absolvoval i můj tehdejší přítel, moje první láska. Jsem mu za to neskutečně vděčná, byl mi v těchto chvílích největší opora, kterou jsem si vůbec mohla přát a mít.

Odjezd rodičů a přítele jsem nesla opravdu špatně. Vím, za týden se zas na víkend vrátím domů. Navíc, od Prahy bydlím ani ne hodinu cesty, ale i tak. Nové prostředí, nová škola, noví přátelé a já to všechno musím absolvovat sama.

Naštěstí se mě na intru ujali ti nejlepší lidé. Ve třídě mám také skvělé lidi, kteří mi první dny ve škole neskutečně pomohli.

První noc sama, v tom obrovském rušném městě byla hrozná. Vůbec jsem nemohla spát, furt jsem se probouzela se slzami v očích. Chtěla jsem být co nejrychleji doma, u své rodiny. Chybělo mi objetí těch nejbližších. Mamka s přítelem mi psala hezké smsky, které mi v tu chvíli ale vůbec nepomohli. Smsky, které vám vženou slzy do očí, i kdybyste si je přečetli "jen tak" a nevěděli co se okolo toho odehrávalo.

První ráno rozhodně nebylo o nic lepší. Hrozně jsem se bála prvního dne ve škole. V hlavě jsem si pořád opakovala otázky typu "Co na mě řeknou spolužáci?", "Vezmou mě do kolektivu?", "Budeme si rozumět?", "Zlepší se tohle někdy?", "Zvládnu to tady sama bez rodiny?".

Tyhle otázky také moc mojí psychice nepomohli a já měla pocit, že to každou chvíli vzdám. Když jsem se ráno začala připravovat, malovat a oblékat, všimla jsem si, že už se před školou scházejí třídy. Lidé v hloučku vypadali celkem v pohodě, vůbec ne namyšleně. Vůbec nevypadali tak, že by mě za něco odsuzovali. Naopak, vypadali stejně vyděšeně jako jsem byla já. A to mě teda hrozně moc uklidnilo.

Dala jsem hlavu vzhůru, učesala jsem si vlasy a vyšla jsem vstříc novým dobrodružstvím a tak nějak i vstříc novému životu.
Musím upřímně přiznat, že se spolužáky jsme si sedli. Všichni jsme k sobě byli tak nějak ohleduplní, všichni jsme k sobě přistupovali pomalu a nikdo se nechoval jako pitomec. Nikdo na nikoho neházel špínu.

To se teda upřímně postupem času změnilo, ale i tak si myslím, že jsme skvělý kolektiv.

Dny v Praze se pak měnily k těm hezčím. Začala jsem si Prahu užívat. Chodila jsem na procházky, jezdila metrem sem a tam. Chodila se spolužačkou na kávu, do centra. Prošli jsme dokonce i díky škole hodně divadel a divadelních představení.
Jsem za tuto životní zkušenost neskutečně šťastná, nikdy bych neměnila.

Máte někdo podobnou zkušenost? Nemusí to být nutně spojeno s intrem, ale i třeba s novým bydlením v místě, kde jste doposud skoro ani nebyli? Jak jste to zvládli?

Děkuji Vám za Váš čas ♥️

Vaše blondýnka v Praze