Mrzí mě, že jsi to vzdal.

Vyhrabáno ze šuplíku. 
Myslím si, že teď je ten správný čas, aby tento článek uviděl světlo světa. 
Tenhle článek věnuji celý jenom Tobě.
Komu "tobě"?
Jsem si jistá, že Tobě to bude naprosto jasné, pokud si to někdy přečteš.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se poprvé viděli. Seděl si na té ušmudlané, modré lavičce na stadionu. Zrovna si měl pusu plnou brambůrek a můj nejlepší kamarád (v té době můj přítel) mi tě představil, jako svého nejlepšího kamaráda. Nějak jsme si padli do oka a za pár dní už jsi u nás seděl na gauči a my se společně koukali na pohádky. Milovali jsme je, milovali jsme se. Už v té době mezi námi něco přeskočilo. Pohádky miluji dodnes. Doufám, že aspoň tohle v tobě zůstalo nepozměněno.

Scházeli jsme se každou neděli u nás na pohádku a pak jsem tě pokaždé šla doprovodit na vlak. Milovala jsem tyhle naše dýchánky, společné chvíle...vlastně všechno s Tebou, byl jsi můj život.

Nakonec z tohohle všeho vznikla láska, ta největší a nejsilnější láska, kterou jsem kdy zažila. Hrozně jsem si přála, abychom my byli TI DVA, kterým to vydrží až do smrti. Bohužel, osud to chtěl jinak. Nebo, spíš tys to chtěl jinak.

Uvědomuji si, že jsem nebyla perfektní a nejlepší, ale ty si prosím uvědom to stejný. Někdy to s tebou opravdu nebylo nejlehčí a kolikrát jsem si už myslela, že to vzdám. Ale nikdy jsem to neudělala, protože láska k tobě byla nevyčíslitelná a já cítila, že bez Tebe už žít nechci. Bohužel, teď musím.

Ačkoli se momentálně snažím žít normální život, myslím na Tebe a docela často. Mrzí mě, že si nedodržel slova, která si vyslovil. Vím, říká se to v každém vztahu ale mezi námi vždy vládla upřímnost a já se tě o tyhle slova nikdy neprosila. Říkal si je sám, dobrovolně.

Nikdy jsem se ani pořádně nedozvěděla důvod, proč jsi to udělal. Proč si to ukončil, proč si mě opustil?
Jiná v tom nebyla, to vím. Nějakou dobu poté jsme se ještě stýkali, znovu si mi zamotal hlavu těmi sladkými slovy a já zase naletěla. Husa hloupá.
Ale víš co? Naletěla bych znovu. Mám pro tebe neskutečnou slabost, ať už si to chceš připustit nebo ne.

Byl jsi moje první, opravdová láska. Byl jsi první kluk, se kterým jsem byla na dovolené, se kterým jsem trávila většinu volného času. Žádné chvilky s Tebou nelituji, miluji je. Na každou vzpomínám s krásou, pokorou a hlavně radostí. I když to vždycky nebylo růžové, i na ty špatné momenty ráda vzpomínám.
A víš proč?
Protože potom přišlo usmíření a to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Tolik krásných a upřímných slov mi nikdo nikdy neřekl.

Jasný, člověk pozná co měl, až když to ztratí. Každý člověk si musí projít touhle životní etapou, ale já se stále nemůžu zbavit otázky proč?
Proč jsi to udělal?
Proč jsi nám nedal šanci, když sis to všechno tak plánoval?
Proč si se nesnažil mě pochopit, ale neustále mě jenom za něco soudil?
Proč jsi to vzdal?
Řekni mi prosím, proč jsi to se mnou vzdal?

Řeči o tom, že nechceš abych se měnila proto, protože lidi se nemají měnit. Mají k sobě zapadnout jako dílek puzzlí. Za mě je tohle tvrzení naprostá blbost. Každý musí něco obětovat aby něco získal. V práci taky musíš obětovat čas, abys měl peníze pro svoji rodinu. Bohužel, tohle si nikdy nedokázal pochopit a to byl kámen úrazu.

Ani nevíš, jak ráda bych se pro tebe změnila. Neříkám celá, ale ty malichernosti co ti vadily bych změnila mávnutím kouzelné hůlky. Kdybys to jen nevzdal tak brzy.

Teď už je na tyhle řeči bohužel pozdě. Máš svoji novou, vyvolenou a já toho svého.

Ale tohle mě asi nepřestane bolet ze dne na den. I po půl roce to bolí.

Věřila jsem Ti, milovala jsem Tě a chtěla jsem být celý život po Tvém boku. Ale i přesto Ti děkuji za ty nejkrásnější dva roky mého života. Vím, že je zřejmě za pár let vystřídají lepší, ale věř mi, že na Tebe a na zážitky s Tebou nikdy nezapomenu.

Připomíná mi tě víc věcí, než si myslíš. Například vzpomínka, když jsme spolu šli kupovat nové kalhoty. Nedávno jsem vlezla do toho obchodu a odcházela se slzami v očích. Nebo naše písnička, miluji ji. Pouštím si ji schválně a nechávám putovat moje myšlenky, kam se jim jen zamane. Vzpomínám i na ty největší hlouposti, například oběd u mojí babičky, první seznámení s mojí mamkou.

Při psaní tohoto článku cítím neskutečnou bolest, srdce se mi svírá. Mám knedlík v krku a nedokážu ze sebe vydat jedinou hlásku. Ale i lehkou úlevu, konečně existuje místo, kde jsem řekla/napsala všechny svoje myšlenky.

Přeji Ti do života jen to nejkrásnější a prosím Tě, abys na mě taky nikdy nezapomněl. Až si někdy najdeš chvilku, odpověz mi prosím na otázku, proč jsi to vzdal. Já tu tvoji flintu do žita taky nikdy nezahodila. Naopak jsem se tě vždycky snažila pochopit, i když to bolelo.

Ale na druhou stranu svého rozhodnutí nikdy nelituj. Jednou jsi to cítil jako správnou věc a tak to tedy mělo být.

D Ě K U J U !