Proč se spousta mladistvých cítí osamocená?

Dneska nám ve škole pan učitel položil takovou zvláštní otázku. Vy už ji z nadpisu znáte, ale mě tento dotaz upřímně hodně překvapil.

Nikdy jsem se na to asi nepodívala tím pohledem, který mě napadl právě při této hodině.

Celou dobu jsme se tak nějak s ostatními bavili o té samotě. Někdo namítal, že lidé dřív měli stejné pocity, jako my teď. Jenže ta doba nebyla ještě tak zmedializovaná a tak se neprováděly na toto téma žádné výzkumy ani podobné věci. S tímto tvrzením taky trošku souhlasím, myslím si, že teď se všemu přikládá hrozná váha. Třeba nedávno jsem četla výzkum, který se zabýval tím, proč dnešní mladistvý mají méně sexu, než generace starší. A já se ptám proč? Proč se provádí takové studie? To opravdu něco takového někoho zajímá? Vždyť je to přece na každém z nás. Na každém z nás je, jaký si ten život uděláme, jak si takové věci nastavíme s partnerem a nebo jak se k jakékoli věci postavíme.

Ale zpět k té samotě. Každý se někdy potřebuje cítit sám. Naopak, já jsem sama se sebou docela ráda. Občas, ne velmi často, si vezmu knihu a čtu si. Nebo si pustím písničky a jen tak ležím, přemýšlím a povídám si se svým "já". Děláte to taky někdo? Taky si někdo povídáte s "tím hlasem" v naší hlavě? Jestli ne, zkuste to někdy, je to docela zábava a hlavně bych řekla, že je to docela i důležitá věc.

To, jak moc času chceme trávit sami záleží také na tom, jestli jsme samotáři nebo vyhledáváme společnost. Každý z nás je jiný, každého z nás dobíjí něco jiného. Mě například vždycky dobijí moji kamarádi. Vždycky se s nimi cítím plná energie, neskutečně spokojená a šťastná. Ale jiní by třeba mohli namítat, že tohle je rozhodně nedobije. Naopak, že je dobije ta kniha, ta samota nebo ta hudba. To povídání si se svým já a vnitřním hlasem v naší hlavě.

Ale proč se teda vlastně ta spousta lidí cítí osamocená? Upřímně na to mají hodně vliv i ty sociální sítě. I já se totiž občas přistihnu při tomto pocitu. Když například to zrovna u nás ve vztahu s přítelem neklape a já projíždím instagram po nějaké té bouřlivé hádce, nedělá na mě dobrý dojem všude ty květiny, líbačky apod. Není to závist, je to jen pocit méněcennosti. Já například vím, že třeba nikdy takovou kytici co ona nedostane.

Ale aby to neznělo jen jako závist, tak je to i o tom, že všichni dávají na instagram, nebo celkově sociální sítě, jen to hezký. Jak jsou u moře, na dovolený, v kavárně s kamarádkou ale přitom se to ani zrovna nemuselo stát ten den. Nikdy jsem u nikoho ještě například neviděla, že podělal test, neudělal zápočet nebo zkoušku. Ale když se jim něco povede, samozřejmě tu radost sdílí s ostatními. Jde vlastně o to, že když v pátek večer ležím v posteli a vidím, jak támhle partička holek si užívá někde na lodi, na nějaký párty..Je mi logicky líto, že já ležím doma a říkám si, že promrhávám život. Ale to, že moje nejlepší kamarádka tráví ten večer úplně stejně je mi v tu chvíli úplně jedno. Ale naopak, když já si někde užívám, jsem s partou přátel, nezajímá mě v tu chvíli, že ta ona holka, která pařila na lodi, se dneska válí doma, sama doma, stejně jako jsem před týdnem byla já.

Hodně mladých lidí se teď upíná na sociální sítě a proto bych řekla, že je důležité, abychom byli skuteční. Abychom ukazovaly věci tak, jak jsou. Chápu, že nikdo ve feedu nechce mít ubrečenou fotku nebo upocenou z posilovny. Ale těm mladším z nás to asi opravdu dělá problém. Řekla bych, že se to i hodně odráží v tom, že jsou mnohdy nepochopeni. Já mám naštěstí v tomhle opravdu neuvěřitelné štěstí. Rodina mě podporuje úplně ve všem a respektuje moje rozhodnutí. Ale hodně mých vrstevníků jsou doma nepochopeni. Rodiče nerozumí, k čemu je ten youtube. Neustále opakují, že je to k ničemu a že se stejně nikam nedostanou. Ale já si kladu otázku, proč? Proč tohle říkají? To je totiž taky jeden z důvodů, proč ty děti jsou osamocení. Protože nemají to teritorium, ten domov, kam můžou s čímkoli přijít a budou pochopeni, podpořeni.

Můj největší parťák

Je mi jasné, že tohle se asi k těmto rodičům nedostane, ale i tak. Zkuste si Vy, kteří s tím máte doma problém, o tom s rodiči promluvit. Třeba se zamyslí a nakonec na to změní názor. Moje mamka taky nechápala, k čemu vlastně slouží ten instagram a teď tam přidává fotky jak divá. Naopak se ji ten kontext zalíbil a učí se díky tomu novým věcem.

Nevím, jestli Vám tenhle článek předal to, co bych Vám chtěla předat, ale budu doufat v to, že ano.
Taky bych Vám chtěla říct, abyste si šli za svým snem. Ať už je jakýkoli a ať je cesta jakkoli trnitá. Já si za tím svým taky jdu, nevím jak dlouho mi ta cesta bude ještě trvat ale věřím, že jednou sklidím ty plody, pro které jsem tak dlouho dřela. A budu Vám všem, kteří chcete něco dokázat, držet palce, abyste tam na tom vrcholku stáli se mnou a smáli se společně těm, kteří se v naší cestě smáli nám.

Mějte se krásně a já se tady na Vás zas budu někdy těšit.

Vaše Blondýnka v Praze ♥️