Jak už je to u nás na škole zvykem, hned první školní den odjíždíme na adaptační pobyt. Tenhle nápad se mi absolutně vůbec nelíbí, protože všichni se na svůj první školní den módí jak na maturitní ples, ale my jsme navlékli rifle a jeli do "divočiny" zvané Žihle, kde ani není signál na telefon.
Já jsem to upřímně nesla opravdu špatně. Ty tři dny tady absolutně neutíkaly, měla jsem pocit, že tohle je snad nejdelší chvíle mého života. Měla jsem i pocit, že se tam se mnou nikdo nechce bavit. Holčina, se kterou jsem seděla v autobuse nakonec skončila na jiném pokoji než já. Já jsem skončila na pokoji s holkami, které na mě byly až moc energické. Pořád se smály, dělaly si legraci a já se tak nějak chtěla jenom utápět ve smutku a hlavně už jet domů.
Na tom pokoji byla taky jedna holka, která vypadala docela tiše. Jenže se se mnou moc nebavila. Teď už vím proč, prý jsem byla divná, jak jsem furt fňukala.
Adaptační kurz byl plný přednášek na nejrůznější témata. Vždycky jsme si museli vedle někoho sednout. Jednou na mě jaksi zbyla ta tichá holka z pokoje. Dáme ji jméno, já ji říkám Mery. Ani jsem se ji neptala, jestli si mohu sednout vedle ni. Prostě jsem si sedla. Nakonec jsme si nějak začaly povídat, byla to zrovna nějaká přednáška o matematice a nějakém testu, už si to moc nepamatuji. Matně si vybavuji, jak jsem k ní pořád nakukovala. Asi jsem chtěla hned takhle zkraje opisovat.
Celý tři dny se nesly v podobném duchu, nějak extra jsme se s Mery nebavily. Ale domluvily jsme se, že na zpáteční cestě budeme spolu sedět v autobuse. Když přišel ten den, nebo-li konečně cesta domů, začaly jsme se spolu hodně bavit. Najednou to byla kamarádka, kterou mi přišlo, že znám fakt dlouho. Teď bych už mohla říct, že mi byla asi souzená. Celou cestu jsme si povídaly, potom jsme si pustily písničky. Byla to paráda.
Dohodly jsme se rovnou, že spolu budeme sedět i ve třídě. Což mi upřímně hodně pomohlo, bála jsem se totiž s kým vůbec budu sedět apod. Takže první den školy se nesl v lepším duchu, už jsem si byla jistější, že aspoň někdo tam se mnou bude. Jak tak dny plynuly, postupně jsme k sobě spolu s Mery (jako kdyby) přirostly. Chodily jsme spolu opravdu všude, jak to tak u holek bývá, tak i na záchod.
A teď, po třech letech tomu není jinak. Stále jsme všude spolu. Jít na párty bez ní si ani neumím představit, teda pokud to zrovna není nějaký rande. Ví toho o mně úplně nejvíc ze všech, byla bych schopna si s ní volat hodiny. Ale co je pro mě úplně nejdůležitější je to, že je tu vždycky pro mě. Když potřebuji tak vím, že je to zrovna ONA ta kamarádka, která by sedla na autobus a přijela. Kdykoli potřebuje jedna druhou, sebereme se a jdeme na kafíčko. I když mám třeba už něco domluveného, tak pokud to jde, zruším to. Protože vím, že takovéhle kamarádky jen tak nerostou na stromech a je potřeba si jich vážit. Já jsem opravdu hodně ráda, že ji mám. Bála jsem se, že nikdy nenajdu takové kamarádky, jako jsem měla na základní škole. Ale já našla ještě lepší.
Jsem si tak trochu jistá, že ona je ta kamarádka, se kterou budeme za pár let vozit kočárky a budeme se navštěvovat. Teda, aspoň v to doufám.
Vím, že člověk míní a život mění, ale podle mě je jenom na nás, jak se k tomu postavíme. Myslím si, že když se bude chovat s láskou a úctou, nebude na druhého kašlat, tak ten druhý nemá důvod vás opouštět. Pokud ovšem budete upřednostňovat partnera před kamarádkou a podobné věci, podle mě to moc dlouhé trvání mít nebude. Já například nikdy nedala Mery košem, i když jsem zrovna měla domluvený víkend s přítelem. Protože ona tady pro mě byla, i když přítel tady ještě nebyl. Na našem začátku mě podporovala a nepřijde mi vůči ní fér, postavit se k ní zády když ona potřebuje mě.
